Popis epizody
(Žízně)
Nakloň se ke mně, sestro má Smrti, a mluv mi o Bohu.
Tváří, hleď, na zem jsem prostřen a jinak nemohu,
omdlel bych žalem a steskem, patře na sladkou oblohu.
Je obloha tak sváteční a čista, bez trhliny,
a já žádostmi jsa znaven saji útěchu hlíny
jako nízký, na stráň přitisklý keř vinný
a k zemi mne táhnou hrozny mých skutků a rozkoší.
Tolik jsou těžky, jistě již je jich na nůši,
ó skliď je, Smrti má sestro, slituj se nad duší,
jež z ráda by tělo shodila, jenže nesmí sama...
Ale dotkneš-li se ty ho, shoří jako sláma,
a rozvije se má duše, jako slunce zrána!
Břemene hmoty mne zhosti, osvoboď naději,
nerad se obtížen vleku, tančím já raději,
vezmi mne na lokty, sestro, s tebou jen okřeji!