Až do roku 1929 byla KSČ druhá největší komunistická strana po Komunistické straně Sovětského svazu

Ačkoli dnes se k levici nechce skoro nikdo hlásit, v průběhu celého 20. století jsme byli mnohem levicovější než všichni naši sousedé ve střední Evropě. A zejména po II. světové válce vzhlíželi Češi – na rozdíl od Slováků, Maďarů, Poláků, Rakušanů a Němců – k ideálům socialismu s mnohem většími nadějemi a pozitivním očekáváním. Jedním z příčin naší levicovosti byla historicky daná tendence k většímu rovnostářství. Česká společnost nebyla v 19. století striktně kastovně rozdělená. Určité indicie už z druhé poloviny 19. století ukazují, že například propustnost mezi stavy ve sňatkových strategiích byla u Čechů větší než v Německu nebo u rakouských Němců. České elity té doby se také většinou nerekrutovaly výhradně z bohatých vrstev, takže sociální cítění ve společnosti bylo silnější, jak dokazuje třeba tehdejší literární tvorba. To všechno vyústilo po vzniku samostatného státu do pozemkové reformy, která patřila k nejradikálnějším v Evropě, nebo zrušení šlechtických titulů. Obecně vedla politika nového státu k jistému uzavření nůžek sociálních rozdílů.Ovšem příčinou volebních úspěchů KSČ za první republiky bylo zejména dovedné propojení sociálního radikalismu s radikalismem nacionálním, přičemž postoje v národnostních otázkách byly nalinkovány především na I. a II. řádném sjezdu v letech 1923 a 1924. Je ovšem otázkou, zda nacionalismus v pojetí komunistů nebyl jen zástěrkou třídního panství.