Stopem do Ósaky: Ahoj stopaři, jsi už v Malajsii? A nechtěl by sis odpočinout u nás v mrakodrapu?

Thajsko je země, které nelze nic vytknout. Nikde jsem nestopoval déle než deset minut, spousta řidičů si se mnou zajela: „Sice bydlíme jinde,“ smějí se, „ale to nevadí, rádi se projedeme.“ Kolem cesty zvlněná džungle, pořád je na co se dívat, ale zároveň jde o naprostou civilizaci, kde Evropanovi nic materiálního nechybí.Na jih země se příliš nedoporučuje jezdit, prý tam občas dochází k útokům nebo únosům ze strany muslimských separatistů, ale tohle už jsem cestou párkrát zažil, špatné scénáře si nepřipouštím.A v tomto případě dobře dělám – jih se mi nakonec zdá ještě přívětivější než zbytek Thajska, pokud je to vůbec možné.Změna je přitom evidentní – dostal jsem se do většinově muslimské oblasti. Ženy najednou chodí oblékané jak někde na Arabském poloostrově, na hlavách mají dlouhé šátky, ale vyráží mi dech, jak moderně a sebevědomě se chovají. Řídí auta, berou stopaře, dokonce i ty exotické, z Čech, a chtějí si s nimi povídat. Myslím, že mají plus minus rovnocenné postavení s muži, což mi ještě zlepšuje pocit z Thajska.Přes most dojedu na jakýsi ostrůvek kousek nad Malajsií, nedaleko města Satun. Je to vlastně rybářská vesnice, ale přece jen s několika menšími resorty – vesměs to jsou kempy. Sem už evidentně nepřijíždějí bílí turisté, ale třeba v tom mém kempu u divoké zátoky, kde si beru stan s postelí a elektřinou za 400 korun, je jinak plno, dvacet hostů. Všichni domácí, převážně z Bangkoku. A tak mám pocit, že si Thajci pověst „nebezpečného“ jihu tak trochu pěstují a hýčkají, aby si udrželi kousek pobřeží i sami pro sebe.