Stopem do Ósaky: Stylové loučení s Íránem – dostávám pozvání na drogový dýchánek

Tento článek píšu přímo na hranici s Pákistánem, tak vůbec netuším, jak bude dlouhý – čím kratší, tím lépe pro mě. Zatím mi jen vzali otisky prstů, dokumenty odešly neznámo kam a řekli, ať si sednu mezi ostatní chlapy, že mají jakýsi „passport control problem“. Ženy tu nejsou žádné a od těch chlapů už se liším víceméně jenom tím, že nemám na hlavě šátek.Jinak se ze mě už stal orientální typ, protože v Íránu se při jarním stopování ze dne na den stane, že najednou nevidíte na okolních kopcích sníh, ale ocitnete se v tropech. V poušti. Na jihovýchodě země je nejčastější dopravní značkou „Dej přednost velbloudům“ a jestli tu roste něco zeleného, tak jsou to palmy, občas i banánové plantáže.Když jsem se naposledy díval do nějakého špinavého zrcadla, všiml jsem si, že v obličeji začínám být černý. Občas za mnou už někdo přijde a ptá se něco jazykem fársí, protože myslí, že jsem jejich. Ale já v tomhle íránském jazyce zvládám jen několik slov – například šafrán, karavan a divan. Snažím se jich využívat na maximum, ale dlouhé dialogy z toho nebývají.Po stovkách tisíc kilometrů, které jsem v životě nastopoval, mi došla jedna důležitá věc: všechno se bude dařit podle toho, jak se chovám já. Pokud jsem veselý a milý, je to vždy brnkačka, ale jakmile začnu být negativní, cestování drhne...