44 - O syndromu věčného pacienta

Zraněné koleno nestačilo. Abych se konečně zastavila, musela jsem:- spadnout z motorky- pobouchat si hlavu - navštívit indickou nemocniciTo už člověka donutí zamyslet se nad tím, jestli v té pozici pacienta podvědomě nenachází nějaké skryté potěšení. Jestli se tam náhodou nevrací nějak prapodivně dobrovolně.Otázka je celkem jasná:Co si dovolím, POUZE když jsem nemocná/zraněná?Neboli - jak jsem na tom se stanovováním hranic, říkáním si o pomoc a s přijímáním lásky a péče, pokud NEJSEM zrovna v zuboženém stavu? Je to pro mě přístupné? Nebo k tomu POTŘEBUJU být pacient?Pojďme to spolu rozbalit. Zaposlouchej se a zkus si to se mnou.Máš samozřejmě povolení kdykoli usnout :)A hlavně být plně a kompletně sebou, tak jak jsi, tady a teď.OM MANI PEME HUNGivu.MOHLO BY TĚ ZAJÍMAT:Série o autismuIntuitivní a holistické konzultaceStudium HOLISTIKA Z HIMÁLAJÍNovinková skupinka na SignaluKontakt