Neumřete blbý. Tak zní motto podcastu Pindy z Gyndy

Podcast Pindy z Gyndy si můžete pustit tady.

Jak byste popsaly svůj podcast někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?

Náš podcast je původně vzdělávací a tu vzdělávací linku si pořád držíme. Jen vzděláváme trochu jinak – humornou, odlehčenou formou, tak jak nám pusa narostla. Nechceme znít jako dvě profesorky, které vám budou něco přednášet. Cílíme spíš na lidi, kteří jsou na stejné vlně jako my – chtějí se něco dozvědět, ale zároveň se u toho pobavit. Bavíme se hlavně o gynekologických tématech, těhotenství a sexualitě. Občas jsme hodně kontroverzní, používáme vulgarismy, máme trapný humor a před některá videa dáváme upozornění, že jejich obsah může narušit psychické rozpoložení. Myslíme si, že kdo nás pochopí, ten se zasměje a ideálně si z toho ještě něco odnese. Přesně to vystihuje i naše motto: „Neumřete blbý."

Co vás přivedlo k myšlence založit podcast?

Vzniklo to úplně spontánně. Jednou večer jsme spolu seděly, bavily se, strašně se něčemu smály a napadlo nás, že by bylo fajn, kdyby to slyšeli i ostatní. Původní představa byla, že budeme hodně vzdělávací. Jenže vzhledem k tomu, že jsme s Klárkou dvě trochu trhlé střely, se z toho postupně stalo něco trochu jiného. Pořád chceme předávat informace a naše moudra, jen jsme zjistily, že nám mnohem víc sedí dělat to po svém a s humorem. Samozřejmě víme, že nejsme vtipné pro každého – ale svoje publikum jsme si našly.

Jak vznikl název a co pro vás znamená?

Původně měly být „pindy" myšlené jako pindání z gyndy. Jenže časem se ukázalo, že ty Pindy jsme vlastně my dvě. Už nám to vůbec nevadí, naopak jsme si to přivlastnily. Když nás dneska někdo potká na ulici a zeptá se „Vy jste ta Pinda?" nebo „Vy jste ty Pindy?", tak se tomu spíš zasmějeme. Už to pro nás rozhodně není urážka, ale naše značka.

Jak se vaše tvorba od prvních epizod proměnila?

Proměnila se docela dost. Především jsme k audiu přidaly video obsah a zároveň se dneska trochu víc držíme zkrátka. Na začátku jsme byly možná ještě odvážnější a vůbec jsme neřešily, co si kdo pomyslí. Klidně jsme si k natáčení otevřely vínko a jely. Dnes už víc vnímáme, jaké publikum kolem sebe máme a že některá témata jsou vážná a zaslouží si trochu jiný přístup. Zajímavé je, že jsme se dřív rády pouštěly do chlapů, jenže postupem času se ukázalo, že muži tvoří velkou část našeho publika a podcast si pochvalují. Takže jsme se jich paradoxně začaly trochu zastávat. A vínko už k natáčení taky nepotřebujeme.

Co všechno obnáší příprava jedné epizody?

Upřímně, v přípravě jsme docela laici. Dost často říkáme věci z patra a téma si definitivně řekneme třeba pár minut před natáčením, v lepším případě den předem. Máme seznam témat, o která si píšou posluchači, ale často se rozhodujeme podle toho, na co máme zrovna náladu. Asi právě proto je podcast pořád hodně spontánní a není přehnaně strojený.

Kde berete inspiraci na témata a hosty?

Hodně od posluchačů, kteří nám sami píšou, čemu bychom se měly věnovat. Pak z vlastní práce a života – něco zrovna řešíme, něco nás zaujme. S hosty je to podobně spontánní. Často jsou to naši známí, lidé z branže nebo někdo, koho jsme potkaly v jiném podcastu. Nemáme žádný sofistikovaný castingový systém – většinou někde na někoho narazíme a řekneme si: „Toho chceme do Pind."

Kde nahráváte a jakou techniku používáte?

Dneska už máme vlastní studio, které jsme si postupně pořídily. Ale naše začátky byly podstatně punkovější – natáčely jsme ve sportovní hale v místnosti na jógu. A jakou přesně používáme techniku? To po nás radši nechtějte. Od toho máme jiné lidi. Víme, že jsou tam tři kamery, máme kameramana a střihače a tím naše technické znalosti v podstatě končí. Přijdeme, odříkáme si svoje a jdeme domů.

Používáte při tvorbě něco, bez čeho si to už neumíte představit?

Občas používáme ChatGPT, ale spíš jako pomocníka – třeba když chceme zjistit, co se nejvíc vyhledává, nebo rychle nahodit podklady. Rozhodně ale nejsme technologické nadšenkyně a vlastně si v pohodě umíme představit, že bychom ho nepoužívaly vůbec. Většinu existence podcastu jsme fungovaly bez AI a moderní technologie k tomu, abychom si povídaly, moc nepotřebujeme.

Co vás na podcastování baví nejvíc?

Asi odezva lidí. Hlavně moment, kdy si konkrétní téma najde člověka, kterého se dotkne. Lidé nám píšou, že jsme jejich antidepresivum, že už si bez nás neumějí představit procházku s kočárkem. Dokonce nám psala posluchačka, která při psychoterapii zmínila, že jí Pindy hodně pomáhají. A to jsou momenty, kdy si člověk říká, že to celé dává smysl. Nás osobně nejvíc baví díly, kterým říkáme Prosekové pindání – tam se na vzdělávání úplně vykašleme a jenom pindáme o tom, co se nám zrovna děje v životě. Děláme ho hlavně pro posluchače na HeroHero.

Co byste poradily někomu, kdo chce začít s podcastem?

Aby počítal s tím, že konkurence je dnes obrovská. My jsme začínaly v době, kdy ještě nebylo tak těžké dostat se lidem do povědomí. Dnes vzniká podcastů strašně moc a pokud člověk nemá předem komunitu nebo influencerskou historii, je hrozně těžké být vidět. A je to škoda, protože existuje spousta skvělých podcastů, které by si větší pozornost zasloužily. A druhá věc, kterou jsme na začátku netušily: když se podcast opravdu rozjede, je to druhá práce na plný úvazek. Natočit epizodu je ta nejmenší část – pak je kolem toho spousta dalšího obsahu a skloubit to s normálním zaměstnáním, rodinou a životem může být dost náročné.

Jakou roli hraje podcast ve vašich financích?

Podcast se v podstatě živí sám – naši posluchači svou podporou zaplatili to, že může vypadat tak, jak dnes vypadá. Peníze vydělané například přes HeroHero jsme zase investovaly zpátky do studia a techniky. My dvě jsme si z něj zatím nevzaly ani korunu. Máme takovou pomyslnou podcastovou kasičku a když je něco potřeba, sáhneme do ní. Pořád je pro nás hlavně zábavou a způsobem, jak dělat osvětu.

Plánujete nějakou podcastovou akci nebo už máte živé vystoupení za sebou?

Pindy živě už jsme za sebou měly a byla to skvělá zkušenost. Zároveň jsme ale obě pracovně hodně vytížené, máme rodiny a malé děti, takže žádnou velkou tour v současnosti nechystáme. I když víme, že by o živá vystoupení zájem byl.

Co byste si s podcastem přály zažít a koho pozvat?

Samozřejmě vyprodanou O2 arenu. A nikoho bychom tam nezvaly, vystačily bychom si samy. Ale vážně – máme pocit, že to, co jsme si s podcastem chtěly splnit, už se nám vlastně podařilo. Obrovským milníkem pro nás byla výhra v Podcastu roku v naší kategorii. Od té doby nemáme žádný seznam met, které musíme za každou cenu pokořit. Spíš si chceme dál užívat to, co děláme.

Jaké podcasty samy posloucháte?

Kamila: Tady asi zklamu, protože já osobně už podcasty skoro neposlouchám. Pracuju celý den s lidmi a když mám potom chvíli, kdy můžu něco poslouchat, většinou si radši pustím hudbu. Dřív jsem měla ráda Deep Talks a poslouchala jsem také Vyhonit ďábla, hlavně ještě předtím, než jsme samy začaly podcast dělat. Dneska ale nemám takový přehled, abych dokázala poctivě doporučit konkrétní epizody.

Co doporučujete svým posluchačům?

Kamila: Dovolím si trochu nestydatou vlastní reklamu a doporučím svoje dvě knihy – Vulva není vagína a Sexpedia. Vnímám je i jako ohlédnutí za celou mojí dosavadní tvorbou. Promítají se do nich moje profesní zkušenosti, osvěta na sociálních sítích i zkušenosti z podcastu. A kdybych měla přidat jedno životní moudro za celý podcast, asi ho už máme: Neumřete blbý.

Doporučené čtení z blogu

• Podcasty o sexualitě
• Erotické podcasty