CIZÍ PÍSEČEK #1 | Táriq Ramadán aneb sametový džihád

Představte si, že by takový Tomáš Halík na turné se svou teologickou přednáškou vyprodal hokejové haly v Plzni, Pardubicích či Třinci nebo že by prodal desetitisíce nahrávek svých kázání ze mší v kostele sv. Salvatora. Absurdní představa? Ve světě evropských muslimů, kde je přístup k víře o dost vroucnější než u nás, to tak chodí. Jen si místo Tomáše Halíka dosaďte Táriqa Ramadana. Nejpopulárnějšího teologa islámu s téměř 2,5 milionu pravidelných sledujících na Facebooku, uhlazeného obratného řečníka s dokonalou sebeprezentací. Kdo vlastně je Táriq Ramadán? Osoba i učení dnes nejvlivnějšího muslimského myslitele jsou kromobyčejně dvojznačné. Pro jedny bojovník proti extrémismu, pro druhé extrémista sám. Některé západní vlády s ním spolupracovaly, jiné ho vyhostily ze země. Je Táriq Ramadan skutečně umírněný muslim, upřímně usilující o deradikalizaci a integraci svých evropských souvěrců, nebo je naopak úhoř zkřížený s chameleonem, který vše podstatné říká mezi řádky, aby ho nebylo možné chytit za slovo, a s každým se baví jinak? A do jaké míry vlastně jeho osoba odráží postoje a názory evropských muslimů, kterým do hlav vidíme tak zoufale málo? Táriq Ramadan se narodil roku 1962 v Ženevě. Sám říká, že vyrůstal v tolerantní rodině, což ovšem nepůsobí dvakrát přesvědčivě. Jeho děd Hasan al-Banna byl v roce 1928 v Egyptě spoluzakladatelem Muslimského bratrstva, extrémistické panislámské organizace hlásají návrat ke kořenům a k uzpůsobení formy státu dle svatých textů. O jednadvacet let později byl Hasan al-Banna zastřelen před svým domem, za nejpravděpodobnějšího pachatele přitom bývá označována egyptská tajná služba. V Muslimském bratrstvu se výrazně angažoval také Táriqův otec Said Ramadan - natolik, že jej egyptský diktátor Násir raději vyhostil do Švýcarska. Z údajně tolerantního rodinného prostředí stojí za zmínku i Táriqův bráška Hani, který si svými „tolerantními“ názory (např. obhajobou kamenování) vykoledoval vyhoštění z Francie. Nicméně právě „dobré“ jméno celé rodiny zvyšuje Táriqu Ramadanovi vážnost v očích mnoha muslimů. Na Ženevské universitě se Táriq jako student věnoval literatuře, islámským studiím, arabistice a filosofii, zejména pak Heideggerovi a Nietzchemu. Následovala profesorská kariéra na několika evropských univerzitách či v Japonsku, nikoli však bez komplikací. V Leidenu v roce 2007 nakonec profesuru po protestu akademiků a politiků proti jeho jmenování odmítl, v Rotterdamu jej o dva roky později propustili kvůli moderování pořadu v íránské televizi. Ještě předtím, v roce 2004, sešlo i z amerického angažmá poté, co mu administrativa prezidenta Bushe mladšího odebrala vízum. Jaké je tedy Ramadánovo učení a v čem je tolik kontroverzní? Kam Táriqa Ramadana zařadit? Čím dokázal uchvátit srdce nejen muslimů, ale i evropských levicových ateistů a čím provokuje své kritiky? S jistotou můžeme prohlásit, že rozhodně není veřejným příznivcem násilných islamistů (a nejspíš ani v soukromí). Jako mnoho jiných muslimských intelektuálů má např. pro sadistické primitivy z Islámského státu spíše pohrdání, odsuzuje i (sebe)vražedné atentátníky, u nichž však připustil, že chápe jejich pohnutky. Ovšem stejně jako u mnoha jiných navenek umírněných muslimských učenců má jeho proklamovaný odpor k násilí přinejmenším dvě slabiny – Izrael a ženy. Ale k tomu později. Základem Ramadanova učení je požadavek, aby se západní muslimové aktivněji zapojovali do společenského a politického života ve svých zemích, aby se neuzavírali do paralelních společností, aby zkrátka byli aktivními západními občany. To samo o sobě samozřejmě nijak závadné není, byť může působit zvláštně, že k větší účasti v institucích sekulární Evropy vybízí skupinu definovanou nábožensky. Nevybízí k většímu zájmu o veřejné dění a správu věcí veřejných obecně přistěhovalce, ale výhradně muslimy. Vůči tomu lze však přinejmenším teoreticky argumentovat tím, že v evropské sekulární politice působí i strany, jež samy sebe nazývají křesťanskými. Zeptáte-li se Táriqa Ramadana na konkrétní podobu takového zapojení se muslimů, dočkáte se obecných odpovědí, jež v zásadě očekáváte: Hodnoty islámu jsou univerzální, nejsou v rozporu s demokracií, islám má silné sociální poselství. Nápadná je už jedna věc – přestože se v drtivé většině „domovských“ zemí islámu demokracie nijak netěší existenci ani důvěře, Ramadan nepochybuje o bytostné schopnosti muslimů aktivně působit v demokracii západního střihu. A naopak pochybující zápaďany obviňuje ze zbytečně podezíravých či přímo islamofobních myšlenek. Hlavní podezření se samozřejmě soustředí na to, do jaké míry by Táriq Ramadan západní společnosti rád islamizoval, do jaké míry by islám pronikl do věcí veřejných. Nemusí jít nutně o nějaké Houellebecqovo „Podvolení“ – islamismus vyrůstá spíše z regionů a z politické korupce regionálních politiků. Za přislíbení muslimských hlasů pomáhají starostové obcí i měst budovat infrastrukturu různým muslimským uniím, včetně islamistických, např. poskytnutím pozemků zdarma ke stavbě další mešity či muslimského kulturního centra. V některých obcích tak jsou počet těchto zařízení nebo jejich kapacita až absurdně naddimenzovány. Jako zvláštní příklad zapojování se muslimů do státního aparátu si nelze nevzpomenout také na britské sharía soudy – tj. soudy povolené Velkou Británií na svém území, jež soudí rodinné spory dle islámského práva a britský soud po nich jen rozsudek přezkoumá, zda není v rozporu s právem britským. Dokumentace případu se mu však někdy nedostane do rukou kompletní, dostane- li se tedy vůbec; britské sharía soudy jeví jistou ochotu se „emancipovat“ a soudit po svém. Ani odmítání paralelních společností nemusí být nijak nevinné, ač zní mnoha lidem dobře. Paralelní společností jsou realitou na mnoha (nejen) francouzských periferních sídlištích. Organizacím jako Muslimské bratrstvo se zde sice vcelku daří, faktickou moc si tu však uzurpují různé kriminální gangy, mezi nimiž dochází i k otevřeným bojům a přestřelkám. Nejvýraznějším příkladem byla několikadenní otevřená válka ve čtvrti Grésilles v Dijonu mezi gangem severoafričanů a gangem Čečenců v červnu 2020. Na záběrech z mobilních telefonů, pořízených vyděšenými obyvateli z oken paneláků, můžeme slyšet střelbu a vidět skupinky špičkově vybavených ozbrojenců s neprůstřelnými vestami a drahými palnými zbraněmi různých typů, přičemž francouzská policie této válce celé první dva dny jen zpovzdálí přihlížela. A přestože mají v některých místech kriminální gangy vazby i na místní muslimské autority, násilí není pro jemného čtenáře Heideggera nijak lákavé. Téhle regionální mocenské konkurenci Táriq Ramadan opravdu nefandí. A jak by dodali jeho odpůrci – stejně jako Muslimskému bratrstvu mu jde o postupné ovládnutí celé společnosti. S nějakou paralelní se nespokojí. Jak tedy vypadá ideální západní svět Táriqa Ramadana konkrétně? To se snažilo zjistit už mnoho komentátorů, novinářů či intelektuálů. Debatu s Táriqem Ramadanem absolvovala např. kritička islámu Ayaan Hirsi Alí nebo vynikající komentátor Ian Buruma, který měl Ramadana zahnat do kouta. Ani Burumovi se však Ramadana z extrémismu usvědčit nepodařilo a debatu posléze okomentoval poznámkou, že Táriq Ramadán je důkazem toho, že vykrucování lze mít v DNA. Veškerá kritika Táriqa Ramadana v západních zemích je tak založena spíše na tom, že některé věci (jako tělesné tresty) dostatečně neodsoudil, nebo na obvinění z antisemitismu na základě jeho vztahu k Izraeli. To je pořád trochu málo. O mnoho konkrétnější není ani Ramadanova kniha „Západní muslimové a budoucnost islámu“. Také na základě ní je těžké Ramadana vinit z extrémismu, nanejvýš lze silně pochybovat o některých výchozích tezích. Sekularismus či francouzská laicité nejsou podle Ramadana muslimům ničím cizím, protože sami podobně rozlišují mezi osobním vztahem k Bohu a striktním rituálem na jedné straně a svým působením ve světě či vztahem k ostatním lidem na straně druhé. Zákazů omezujících společenský a politický život není podle něho ve svatých textech příliš mnoho a svaté texty navíc prý pouze „inspirují závazek“ každého muslima a je na jeho rozumu, jaký si závazek si zvolí. Toto je typický Táriq Ramadan. Nijak se nebude věnovat nepříjemným otázkám, např. zda některé zákazy ve svatých textech či jimi inspirované „závazky“ věřících nejsou se sekulární demokracií či lidskými právy v rozporu. Ani tomu, proč v řadě muslimských zemí mají věřící jistá omezení a jisté společenské či politické „závazky“ určeny domácí muslimskou mocí, např. v Ramadanově oblíbeném Íránu. Namísto toho okamžitě přejde do útoku a obšírněji se věnuje potížím západních muslimů, které jim způsobují ti, kdo sekularitu zaměňují za neviditelnost náboženství a jeho projevů na veřejnosti. Z knihy samotné samozřejmě nijak nevyplývá, jaké závazky by obyvatelům Evropy přichystal, kdyby mohl. Pokud pátráme po pravé tváři Táriqa Ramadana, je nutné jít po jiné stopě. Závažnější, než že něco dostatečně neodsoudil či nevysvětlil, jsou obvinění, že něco jiného říká v angličtině či francouzštině západním intelektuálům a obecně západnímu publiku - a něco zatraceně jiného v arabštině svému muslimskému posluchačstvu, jak jej obvinil egyptský intelektuál Tarek Heggy. Poněkud zaskočil i novináře Azize Mourida, který ho slyšel „říkat v Maroku věci, které by se nikdy neodvážil říci ve Švýcarsku nebo ve Francii". Nejpečlivější kritičku však našel (nebo ona si spíš našla jeho) ve francouzské feministické publicistce a režisérce Caroline Fourestové. Ta přečetla jeho kompletní knižní dílo čítající 15 titulů, k tomu 1500 stran rozhovorů a vyposlechla i zhruba 100 jeho nahrávek. Její kritika Táriqa Ramadana je oproti ostřílenějším veteránům mediálního prostoru pozoruhodná i tím, že dává Táriqa do souvislosti s organizací založenou jeho údajně tolerantním dědečkem, tedy Muslimským bratrstvem. Podle Fourestové je Táriq Ramadan v podstatě jen uhlazenějším pokračovatelem Hasana al-Banná. Sama Fourestová rozhodně není osoba, kterou by šlo snadno onálepkovat jakožto populistickou pravicovou islamofobku - svou levicovost a odpor k americké zahraniční politice rozhodně nijak nezakrývá. Ta nejlepší kritika tak přišla z té části spektra, na které byl Táriq Ramadan zvyklý hravě sbírat body.