Má cenu zvát si do mediálních debat lidi s divnými názory?

John Stuart Mill ve svém slavném spisku O svobodě apeluje, abychom neustrnuli příliš na současné módě a současném poznaní. Někdo by mel průběžně testovat alternativy, třeba i se siderickým kyvadélkem. Už jen proto, abychom si ověřili, že tudy ne, přátelé. Ale veřejný prostor je někdy zahlcován senzacechtivostí, kdy se na lidi s divnými názory díváme tak, jako se v 19. století chodili dívat třeba na Sloního může. Kde leží hranice mezi ověřováním trvanlivosti pravdy, a normalizovaným nijak nepodložených tvrzeni? A jaká je pak role toho, kdo lidi s nestandardními tvrzeními zpovídá?