Poutník po starých stezkách 3: cesty nebo stezky?

Stezka! To je slovo! Napadlo vás někdy, proč se na táborech chodí na „stezku odvahy“ a ne „pěšinu odvahy“? Proč američtí indiáni vyráželi na „válečnou stezku“ a také ne pěšinu? I když v angličtině se pro to používá sousloví „warpath“ a to odpovídá opravdu spíš „pěšině“ než stezce a slovíčku „trail“? Ve slově „stezka“ je prostě něco mystického, zní tak trochu tajuplně. A i když se dnes pro historické cesty na našem území používá termín „zemské stezky“, je to výmysl obrozenců. Potvrzuje Alena Karlíková, etymoložka z Ústavu pro jazyk český Akademie věd: „To slovo cesta je zcela obecné a oni chtěli použít nějaké příznakovější slovo. Zdálo se jim možná takové archaičtější a líp se jim hodilo do toho sousloví.“ V tomhle úvodu k putování po historických českých a moravských cestách ale zbořím ještě jeden mýtus o středověkém cestování: mobilita našich předků byla mnohem vyšší, než bychom si mysleli. Historik Tomáš Klimek z Národní knihovny středověké cesty a cestování dlouhodobě studuje a často přijde na zajímavá a lechtivá fakta: „Nebyl problém pro kněze, který spravoval faru třeba 25 kilometrů od Prahy, zajít si do města do nevěstince, do hospody a během jedné noci se zase vrátit zpátky.“