Národ jako nejvyšší hodnota. Kdo vymyslel ten český? Ale co to vůbec národ je?

Národ je dnes jednou nejvyšších hodnot, kterou se málokdo opováží zpochybňovat. Pro nemalou část populace význam národa v současném globalizovaném světě roste. V Evropě roste podpora stran a hnutí, které chtějí chránit národní identitu, politici z různých stran spektra hovoří o obraně národních zájmů.  Co to ale národ je? Z jakého důvodu jsou lidé přesvědčeni, že patří k sobě?  Je to společná krev, společná vlast, společný jazyk nebo příběhy, které si společně vyprávějí a kterým věří? A jak vůbec český národ, na který jsme tak hrdi, vznikl? Národ vypadá jako něco zcela samozřejmého, ale kdyby měli vědci definovat, co to vlastně národ je, mohli by s tím mít problém. V sociální vědě existují dva základní přístupy k teorii národa. Jednou je objektivistická teorie, která říká, že jde o skupinu lidí, která má určité společné znaky, jako je jazyk, území, společná historie, od které se odvozuje. Problém je v tom, že máme národy, které tyto společné znaky nevykazují, přesto jsou národem. Pokud jde třeba o jazyk, existuje americký národ, ale neexistuje američtina, existuje švýcarský národ, ale žádný švýcarský jazyk. Podobné je to s územím – třeba Židé byli dlouho národem bez území, stejně jako Romové. Naproti zastánce subjektivistické teorie Ernst Renan tvrdí, že národ je každodenní plebiscit. Tím chce říct, že národ existuje, když si lidé myslí, že k tomu národu patří. Hugh Seton-Watson dodává, že „národ existuje, jestliže se podstatný počet lidí v jisté pospolitosti domnívá, že tvoří národ, nebo se chovají tak, jako by jej tvořili.“ Subjektivisté ale nedokáží vysvětlit, proč se lidé začnou domnívat, že k nějakému národu patří. Historici se neshodnou ani v pohledu na český národ. Jedni jsou přesvědčeni, že český národ tu byl jako nějaký etnický kmen vlastně od nepaměti. Jeho příslušníci si prý svou etnickou rozdílnost a příslušnost na elementární úrovni uvědomovali, zároveň však toto vědomí nehrálo tu hlavní roli. Naopak takzvaní konstruktivisté tvrdí, že moderní český národ byl vymyšlen obrozenci v 1. polovině 19. století. Pokud bychom na tehdejší dění nahlíželi současnou optikou, tak bychom řekli, že tehdejší intelektuálové přišli s určitým sociálním projektem a lidé jim ho odsouhlasili. Sociálně-kulturní historici by – podle historika Jakuba Rákosníka - dodali, že důležitou roli v přijetí konceptu moderního českého národa hráli tehdejší sociální podmínky. Pro česky mluvící obyvatelstvo nebyly v monarchii dostatečné podmínky k společenskému uplatnění a proti možnosti asimilace do německého prostředí zvolili obrannou strategii, již jsme si pojmenovali jako národní obrození.. Formování českého národa mělo podle historika Miroslava Hrocha tři fáze. První fáze byla učenecká - reprezentovaná Josefem Dobrovským. Tehdejší vzdělanci byli většinou ctitelé osvícenství a byli fascinování vědou. Věnovali se etnografickému studiu českého etnika a jeho historií. Zároveň žili v době vlády Josefa II., který se snažil přetvořit monarchii v moderní stát, což znamenalo především byrokratickou centralizaci a s ní spojenou germanizaci. Tehdejším domácím politickým elitám - tedy šlechtě - se tito učenci hodili, protože jim mohli dodat argumenty na podporu nutnosti české autonomie proti vídeňské centralizaci. Jaké byly fáze další reprezentované třeba Josefem Jungmannem nebo Josefem Kajetánem Tylem? A jakou roli hráli Husité? Poslechněte si celý podcast! Představa, že my Češi jsme vždy byli - a znovu jsme - průkopníky demokracie a humanismu, přetrvala v našem kolektivním povědomí dosud a v krizových nebo zlomových obdobích se vždy vynoří jako základní příběh našich dějin a formativní rys naší identity. Stačí se podívat na roky 1945, 1968 či 1989, kde v rozdílných formách tato údajná česká demokratičnost figuruje. Je tedy užitečné vědět, odkud tento příběh pochází a jak vlastně vznikl.