Podcast Ucho fotografie vzniká v peřinovém studiu

Dějiny fotografie nemusí být nudné. Podcast Ucho fotografie to dokazuje s každou epizodou. Místo suchých dat nabízí příběhy, techniky i osobnosti minulých staletí. Autorka do toho vnáší humor, přesnost a styl vyprávění, který si vypilovala sama: „Dělat podcast je jako chodit do posilovny, cvičit sval – čím víc člověk trénuje, tím víc mu to jde.“

V rozhovoru mluví o tom, proč nejvěrnějším publikem při nahrávání zůstává její pes. A taky o tom, jaké bizarní detaily ji dokážou přivést k celé epizodě a proč má nejradši ten díl, který ještě není dopsaný.

Jak byste popsala svůj podcast někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?

Je to taková výprava do dějin fotografie – ale bez suchých dat a prachu z diapozitivů. V každé epizodě se dívám na konkrétní období, osobnost nebo techniku a vyprávím příběhy, které se skrývají za fotografiemi.

Co vás přivedlo k myšlence založit podcast?

Podcast jsem chtěla dělat už dlouho – jen jsem si nebyla jistá jaký. Jsem fotografka a v Česku máme spoustu podcastů na toto téma, ale chybělo mi něco, co by o fotografii mluvilo jinak než formou rozhovorů. Ty jsou samozřejmě fajn, ale nějak to úplně nikam nevede, začnou mluvit o technice a to je nekonečná pustina nudy. Chtěla jsem zkusit úplně jiný formát – mluvit o obrázcích do éteru mi přišlo jako super fetiš.

Přečtěte si naše tipy na podcasty o vědě.

Jak vznikl název a co pro vás znamená?

Říkala jsem si, že kdyby fotografie měla uši, poslouchala by právě tenhle podcast. Chtěla jsem název, který zůstane v hlavě, popíše, na první dobrou o co se jedná.

Jakou roli hraje podcast ve vašem životě?

Zajímám se o dějiny fotografie odjakživa, ale díky podcastu se učím spoustu věcí, které se na žádné fakultě neučí – třeba mluvit tak, aby to lidi bavilo, psát, aniž by se člověk unudil, když to po sobě čte, nebo dělat vtipy, které nevyžadují poznámkový aparát. Každá epizoda je takový můj malý trénink. Myslím, že člověk by se nikdy neměl přestat učit – já jsem si jen zvolila trochu netradiční formu dálkového studia: podcast.

Jak se vaše tvorba od prvních epizod proměnila?

Dřív jsem nad každou větou seděla věčnost, dneska to jde rychleji. Zlepšuju se hlavně v soft skills – píšu svižněji, fóry mě napadají dřív, a když mluvím, už to tolik nestříhám, protože se prostě tolik nezakoktám. Dělat podcast je jako chodit do posilovny, cvičit sval – čím víc člověk trénuje, tím víc mu to jde.

Co všechno obnáší příprava jedné epizody?

Nejvíc času mi zabere rešerše – protože bazíruju na faktech, takže místo rychlého googlení trávím večery v digitálních archivech a taky čtu dopisy lidí, kteří zemřeli před sto lety. Pak přichází psaní, což je taková intelektuální rozcvička mezi historickým výzkumem a stand-upem – snažím se totiž najít rovnováhu mezi přesností a tím, aby se u toho dalo i zasmát. Samotné nahrávání a střih už je pak v porovnání rychlovka.

Kde berete inspiraci na témata a hosty?

Všichni, o kom jsem zatím mluvila, jsou dávno po smrti. Ze záhrobí mi zatím nikdo na dveře studia nezaklepal. Ale upřímně, kdyby se ozval duch Daguerra, nevyhodila bych ho.

Co je pro váš podcast typické, třeba opakující se otázka, rubrika nebo tón, kterým ho vedete?

Typické je asi to, že si do podcastu nezvu žádné hosty. Takže momentálně v podcastu povídám o lidech a s lidmi, kteří jsou dávno mrtví – jsou trpěliví, mají lepší vyjadřování, nulové ego a nikdy mi neskočí do řeči. Navíc si můžu stříhat, kolik chci, a nikdo se neurazí.

Kde nahráváte a jakou techniku používáte?

Nahrávám doma. Mám počítač, mikrofon a profesionální akustickou izolaci z peřin. Funguje to skvěle — jen musím počkat, až se zbytek domácnosti vyhrabe z postele, protože dokud v těch peřinách spí, nemám čím tlumit.

Máte při nahrávání něco, co z něj dělá váš osobní rituál, nebo třeba nástroj, appku či technologii, bez které si to už neumíte představit?

Psychicky mě při nahrávání podporuje můj pes. Vlastně by se dalo říct, že je to jediný a zároveň nejvěrnější host mého podcastu. Sedí u mě a zívne, když se mu nezdá pointa. Má v tom prostě ucho.

Co vás na podcastování baví nejvíc? Když najdu nějakou bizarnost, která mě chytne za ucho. Někdy stačí jeden detail — třeba stará pohlednice batolat co rostou v hlávkách zelí — a z toho se pak rozvine celý díl.

Ke které epizodě máte nejbližší vztah a proč?

Nejradši mám vždycky tu epizodu, na které právě pracuju. To je ten nejzábavnější moment – když se z hromady poznámek začíná klubat příběh a text si najednou začne psát sám. Jakmile epizoda vyjde, už ji beru jako dospělé dítě, které si žije vlastním životem a ani se mi neozve. Takže moje oblíbená epizoda je vždycky ta, která je ještě ve fázi chaosu a neznáma.

Zažila jste díky podcastování něco, co by se jinak nestalo?

Asi největší zážitek byl, když jsem se dostala až na vyhlášení Podcastu roku mezi Objevy – to byl takový moment, kdy jsem si říkala, že moje mluvení do peřin přece jen nese takové ovoce! Jinak je ale Ucho fotografie spíš autistická činnost – taková samozábava s historickým podtextem. Víc než velké zážitky mi přináší drobnou radost z toho, že něco vzniká. A to, že to dost lidí taky poslouchá, beru jako nečekaný bonus.

Co byste poradila někomu, kdo chce začít s podcastem?

Ať nad tím moc nepřemýšlí a prostě to zkusí. Není potřeba mít hned dokonalý koncept ani dvacetidílnou sérii – i pár epizod je super zkušenost. Člověk se něco nového naučí, třeba ho to chytne, a když ne, svět se nezboří. Brala bych to jako experiment – něco mezi kreativním pokusem a záznamem stavu mysli v daném roce. Hlavně si z toho nedělat stres, ono to stejně nikdy nebude dokonalé, a počáteční energie a entuziasmus jsou nejlepší.

Jakou roli hraje podcast ve vašich financích? Přináší vám příjem, investujete do něj čas a prostředky – nebo něco mezi?

Momentálně do něj investuju hlavně čas a peníze – většinou do knih, které nutně potřebuju „jen na tuhle epizodu“. A pokaždé se potom přesvědčím, že se do přecpané knihovny ještě jedna další knížka vejde. Podcast mi sice zatím nevydělává, ale zato mám skvělou sbírku publikací o fotografii a pocit, že investuju do vzdělání…a dokud nerupne police, všechno jde hladce.

Jaké další aktivity se kolem podcastu postupně objevily?

Upřímně – nic zásadního. Nikdo mi nenabídl spolupráci na limitované edici mikrofonů a ani Netflix se zatím neozval. Ale čekám to každým dnem. Dávám tomu pár dílů a bezpochyby je to tady - vlastní hrnek s logem a vyprodaná O2 aréna.

Co byste si s podcastem přála zažít?

Ani nevím, co se dá všechno s takovým podcastem zažít. Není to kapela, abych s ním jela turné, a ani pes, kterého bych mohla venčit. Možná bych chtěla jednou zažít, kdyby se k tomu přidal někdo, kdo mi nabídne spolupráci na limitované edici peřin pro domácí nahrávání.

Jaké podcasty sama posloucháte?

Mám ráda neobvyklé formáty – třeba německý podcast Alles gesagt? od redakce Die Zeit. Host si tam sám zvolí tajné heslo, kterým rozhovor končí. Už se dokonce stalo, že ho někdo omylem pronesl po dvanácti minutách – a bylo po všem. Jindy ale rozhovor trvá skoro deset hodin. Já se zatím držím při zemi, epizody Ucha fotografie mají kolem dvaceti až třiceti minut, ale tyhle extrémy mě baví.

Co doporučujete svým posluchačům?

Doporučila bych posluchačům víc koukat na obrázky. A když zrovna nemůžou, tak si je aspoň pustit do uší – funguje to překvapivě dobře. Jinak typy na výstavy nebo filmy často dávám na Instagram Ucha fotografie – teď je třeba spousta skvělých výstav ve Vídni, kam bych nejradši vyslala všechny, kdo mají slabost pro umění i vlakové jízdenky.

Koho byste si přála pozvat? Ať už žijícího nebo ne… V devatenáctém století byli fotografové, kteří tvrdili, že dokážou vyvolat duchy – třeba William Mumler. Fotil lidi s jejich zemřelými příbuznými - samozřejmě za příplatek. Byl podvod… ale třeba taky ne. Tak si říkám, že by mohl klidně vyvolat někoho do éteru. To by bylo!