Podcast V tranzu zachraňuje životy

Podcast V Tranzu si můžete pustit tady.

Váš podcast se stal Objevem roku. Co to pro vás znamená?

Ambasadorkou poroty v kategorii rozhovory byla Apolena Rychlíková, takže ocenění je pro mě především velká čest. V minulosti mi už pět lidí napsalo, že je sledování mých rozhovorů odradilo od toho sáhnout si na život. To je pro mě ocenění, kterému se nic nemůže vyrovnat – je to podcast, který zachraňuje životy. Cenu Podcast roku si ale pro změnu mohu dát na poličku a mám z ní velkou radost.

Jak byste svůj podcast představila někomu, kdo o něm ještě nikdy neslyšel?

Hlavní část obsahu tvoří rozhovory s trans lidmi o jejich životě. Vystřídalo se jich u mě už přes sto. Snažím se ukazovat veřejnosti, že jsme lidé jako všichni ostatní, jen s jistými komplikacemi navíc, a že nepředstavujeme žádnou hrozbu.

V první polovině rozhovoru se vždy bavíme o tom, co host nebo hostka dělají za zaměstnání, co mají za koníčky – chci je tak představit hlavně jako lidi, na rozdíl od mediální tradice, kdy se rozhovory s trans lidmi točily jen kolem jejich těla, operací a hormonů.

Ve druhé půlce rozhovoru probíráme jejich cestu k sebeobjevení. Názorně je i vidět, jak je to široké spektrum lidí všech možných věkových kategorií a velmi rozmanitých profesí či zaměření. Chci ukazovat, že nejsme monstra, jak nás vykresluje konzervativní ideologie.

Mimo rozhovorů s trans lidmi točím i rozhovory s jejich rodiči a s odborníky, kteří mají k tématu co říct. Občas také natočím nějaké vysvětlující video, kde mluvím jen sama. Rozhovory vydávám jednou týdně.

Proč jste se rozhodla pustit právě do podcastového formátu?

V Tranzu točím už šest let, ale dlouho jsem vše uveřejňovala jen na YouTube. Byť si o to diváci psali, roky jsem odolávala to na podcastové aplikace dávat.

Měla jsem řadu důvodů – ať už to bylo pohodlí při produkci a snadnější reklamní monetizace na YouTube, nebo to, že neverbální komunikaci považuji za velmi důležitou a přišlo mi, že v audio formátu by zmizela důležitá vrstva: to, jak se host tváří a jak vlastně vůbec vypadá. Také jsem nebyla komfortní se svým hlasem a byla jsem ráda, že je doprovázen obrazem.

Když jsem se rozhodla zkusit štěstí a natáčením se začít živit, vyměkla jsem a začala jsem to s týdenním zpožděním dávat i na podcastové aplikace – tam jsem ale vlastně nová a sledovanost je výrazně menší než na YouTube. Tím krokem jsem se ale zřejmě nevědomky kvalifikovala do soutěže Podcast roku a do kategorie Objev roku jakožto nový podcast. O tom jsem se ale dozvěděla, až když jsem dostala email s pozvánkou na večer s předáváním cen s tím, že mě čeká překvapení. Takže jsem dostala cenu, kterou dostávají nové podcasty, i když to točím už dlouho – patrně proto, že teprve nedávno jsem splnila nějakou definici organizátorů toho, co podcast vlastně je.

Kdy jste si poprvé řekla, že by z toho mohlo být něco většího než jen nápad?

Na to asi nedokážu odpovědět, šlo to pozvolna a pomalu. Ale určitým milníkem pro mě bylo překonání 10 tisíc zhlédnutí u jednoho videa, což dnes do týdne má prakticky každé moje nové video. Taky mi to začalo docházet, když mě začali oslovovat cizí lidé na ulici, což se mi ve velkých městech děje v podstatě denně.

V čem je podle vás váš podcast jiný než ostatní podcasty ve vaší kategorii?

Hlavní unikum spočívá v tom, že to jsou velmi hluboké osobní rozhovory, které vede trans člověk s trans člověkem. Vím tak, na co se mám ptát. Chápu, co je podstatné. Jsou to pak trochu jiné rozhovory než když trans lidé mluví s novináři. Naprostá většina mých hostů jsou úplně obyčejní lidé, kteří jsou úplně poprvé před kamerou. Jsou nesmírně odvážní, že do toho jdou, a pomáhají tak lepšímu přijetí nás všech. Nikdy nemám připravené otázky předem. Je to autentický dialog, který přirozeně plyne. Je to jako pokec u kafe. Myslím, že mám talent na to se naladit na lidi a vcítit se do jejich prožívání. Ve své dlouhé kariéře softwarové vývojářky jsem se také naučila, jak efektivně klást otázky. Mimo to jsem schopná velmi těžká témata odlehčit svým specifickým humorem, což diváci také často oceňují.

V čem se také odlišuji od většiny jiných podcastů, je fakt, že si veškerou produkci dělám úplně sama. Není na tom ani minuta práce někoho jiného. Nahrávací studio je součástí mého bytu a křesla s palmou jsou součástí mého pokoje, kde normálně žiji. Sama jsem si navrhla logo, složila znělku, navrhla grafický design, sama si tvořím náhledové obrázky, píšu doprovodné texty, vymýšlím poutavé titulky, spravuji sítě, tvořím reelsa, sama si dělám líčení, sama jsem si vymyslela scénu, nasvícení, sama si to stříhám a sama také řeším veškerou komunikaci s hosty. Vzhledem k mé bývalé profesi jsem technicky zdatná a to mi usnadňuje celou řadu věcí.

Rozhodla jsem se točit video jen v jednom záběru z jednoho místa. Přišla jsem na to, že kromě výrazného ulehčení celé produkce video paradoxně působí autentičtěji a divák má podvědomý pocit, jako by byl u rozhovoru osobně přítomen – pocit, že na to nekouká v televizi, ale v divadle, řekněme. To, že jsme s hostem během natáčení sami, bez zvukařů, kameramanů nebo režiséra za sklem, má za efekt, že host se víc uvolní a rozhovor je pak intimnější, autentičtější a osobnější.

Co vás na tvorbě podcastu zatím nejvíc překvapilo?

To, jak nesmírně širokou škálu sledujících mám. Nejvíc sledujících mám mezi ženami 25–35 let, ale sledují mě hodně i teenageři a překvapivě často i paní v důchodovém věku, které baví ta lidskost a autenticita. Nečekala jsem také, kolik dveří mi to bude otvírat a na jakých místech. Potkávám se teď na společenských akcích s celou řadou hodně známých osobností ze světa showbyznysu nebo vysoké politiky a jsem překvapená, že můj podcast obvykle znají. A nejvíc mě zaráží, kolik lidí mi píše, že viděli úplně všechny díly, což by znamenalo, že museli v mé společnosti strávit přes 200 hodin svého času.

Co bylo na vzniku podcastu nejtěžší?

Točím podcast na téma, které je z nějakého nepochopitelného důvodu středobodem kulturních válek současnosti. Nejbohatší muž planety, prezident nejmocnější země na světě a nejúspěšnější spisovatelka všech dob jsou proslulí svými nenávistnými výpady proti trans lidem, které jsou svou intenzitou většinou za hranicí absurdity. Je to nenávist proti bezbranné skupině lidí, kteří zažívají těžkosti v životě, jaké si ostatní vůbec neumí představit. Bývalý prezident ČR se vyjádřil, že mu jsou lidé jako já bytostně odporní. Extremistické politické strany mají svatou válku proti trans lidem ve své DNA. Člověk si tak musí vytvořit obranné mechanismy proti nenávisti na sítích. Výhrůžky smrtí si v komentářích čtu prakticky denně. Denně také obvykle zablokuji až desítky lidí.

Jaký největší přešlap vás při tvorbě podcastu nejvíc poučil?

Jeden moment byl, když v jednom rozhovoru s mladým trans člověkem jistá pasáž vytrhnutá z kontextu mohla vyznít tak, že ho nabádám k tomu, aby si sháněl hormony na černo, což by mě nenapadlo nikomu doporučovat. Vzniklo ale reelsko, které nadšeně sdílela extremistická politická neziskovka Aliance pro rodinu, a jiný (dnes již nefunkční) konzervativní spolek se zase chvástal tím, že na mě kvůli tomu údajně podali trestní oznámení, což se později prokázalo jako lež. Takže od té doby si víc dávám pozor na formulace, aby mi nemohli tihle lidé se zlými úmysly přišít něco, co není pravda.

Jednou jsem se také nepřesně vyjádřila o sexuoložce Fifkové, kterou často kritizuji za její zastaralý přístup, který je mnohdy na hraně etiky, ne-li za ní, a jejíž nešťastná mediální vyjádření zakořenila v české veřejnosti řadu předsudků a nepravd. V jednom případě jsem ji ale nařkla z něčeho, co tak zřejmě nebylo nebo to nelze prokázat. Od té doby si dávám víc pozor na fact-checking.

Na co jste naopak nejvíc pyšná?

Nejvíc jsem pyšná na to, že mi pár lidí napsalo, že jsem jim zachránila život, a na to, že mi píšou často i rodiče trans dětí, že jsem jim zachránila vztah s dítětem – že díky mým rozhovorům jednak dokázali své dítě přijmout a jednak přestali mít strach, že si dítě jde zničit život.

Máte epizodu, kterou byste novým posluchačům doporučila jako první? Proč právě tu?

Asi jako první bych jim doporučila ten pro mě úplně nejosobnější ze všech rozhovorů – s mojí bývalou ženou Terezou, se kterou jsme 15 let žily a máme spolu syna (v době psaní textu mu je 13 let). Po coming outu moji novou identitu nepřijala a rozvedly jsme se. Po letech intenzivních hádek a vzájemného nepochopení jsme si k sobě dokázaly najít cestu a stát se dobrými upřímnými kamarádkami a spolupracujícími rodiči. Rozhovor popisuje i těžké chvíle okolo coming outu synovi.

Kam chcete podcast posunout dál? Chystáte nové epizody, sérii, hosty nebo změny ve formátu?

Mám nějaké nápady, ale zatím nemají konkrétní ostré obrysy.

Jaká rada vám při tvorbě podcastu nejvíc pomohla? A jaká byla naopak úplně k ničemu?

V úplných začátcích si řada lidí z mého okolí klepala na čelo, že jsem se asi úplně zbláznila, když to chci postavit na rozhovorech, které trvají obvykle hodinu, ale někdy i více. Slyšela jsem názory, že nikdo se nebude chtít koukat déle než dvacet minut. Nakonec mají moje hodinová videa celkem přes 5 milionů zhlédnutí a zhruba třetina z toho je na jeden zátah od začátku do konce.

Jinak jsem si o rady vlastně ani neříkala. Mám takový obecně inženýrský přístup a nacházela jsem potěšení v hledání vlastních cest k řešení různých problémů.

Jaké podcasty sama posloucháte? Doporučte nám něco, co podle vás stojí za pozornost.

V současnosti neposlouchám nic systematicky. Jako občasná posluchačka mám ráda Buchty, Škrty bratří Bittnerů nebo Ponorku.

S bratry Bittnerovými najdete u nás na webu rozhovor.

Proč by si vás měl někdo pustit právě dnes?

Pokud nemáte ve svém okolí trans lidi, rozšíří vám to obzory a otevře oči.

Je něco, co byste ráda dodala a na co jsme se nezeptaly?

Rozhovory V Tranzu jsem se rozhodla uveřejňovat na YouTube v plné délce. Mají společenský dopad a pomáhají lidem. Má to přesah, a tak je nechci schovávat za paywallem. Založila jsem si ale Herohero: lenkakralova a prosím všechny, kdo by chtěli podpořit moji tvorbu, nechť učiní tam. Vaše zhruba stovka měsíčně mi moc pomůže.

Pokud to tady čte někdo s trvalým bydlištěm na Praze 10, vězte, že mě v podzimních komunálních volbách můžete najít na 8. místě kandidátky Pirátské strany. Na Praze 10 jsem vyrůstala a teď tu zase žiji. Chtěla bych se aktivně podílet na vytváření lepších životních podmínek v mém hoodu, na kterém mi záleží.

Baví vás rozhovorové podcasty? Podívejte se na výsledky Podcastu roku 2026.