„Podcast to je velká vlna na rybníku, co rychle odezní. Mě zajímají knihy, které budou mít za sto let větší hodnotu než dnes." Václav Cílek, jehož Nové ostrovy se staly Objevem roku 2026, nepřišel s nadšeným děkovným projevem. V rozhovoru vysvětluje, proč podcast vznikl bez rozhodnutí, co ho na mediální budoucnosti překvapilo a proč mu víc než sledovanosti záleží na tom, co zůstane po podcastové vlně.
Podcast Nové ostrovy s Václavem Cílkem si můžete pustit tady.
Podívejte se, kdo všechno vyhrál Objev roku 2026.
Váš podcast se stal Objevem roku. Co to pro vás znamená?
Pro mě je to překvapení a taky mám pocit, že i když mi už bylo 70, tak si přesto s dobou trochu rozumím. Ale jinak mi to je celkem jedno. Podcast to je velká vlna na rybníku, co rychle odezní, článek třeba v Echo24 je menší vlna, ale trvá týden. Jenže mě zajímají knihy, které budou mít za sto let větší hodnotu než dnes – a to je třeba u dobré regionální literatury obvyklé.
Jak byste svůj podcast představili někomu, kdo o něm ještě nikdy neslyšel?
Jedná se o ne-úzkostný podcast o tom, že jsme jako společnost v poměrně velkém průšvihu, ale že přesto se s tím dá něco dělat, že záchrana tonoucích je věcí tonoucích a že není nutné se bát.
Proč jste se rozhodli pustit právě do podcastového formátu?
Věci nechávám růst, málokdy se k něčemu rozhoduji, ale sleduji nějakou živou linku a protože situace mají svojí inteligenci, tak to někam samo od sebe povede.
Kdy jste si poprvé řekli, že by z toho mohlo být něco většího než jen nápad?
Nikdy, udělali jsme to.
V čem je podle vás váš podcast jiný než ostatní podcasty ve vaší kategorii?
Víte, mě podcasty nezajímají, mě zajímají knihy, takže nevím, v čem jsme odlišní. Jsme svoji, jsme slušní a snažíme se neříkat nesmysly a být užiteční – a posluchači to snad tak nějak cítí.
Co vás na tvorbě podcastu zatím nejvíc překvapilo?
Skrze podcasty jsem uviděl velký kus mediální budoucnosti a byla to členitá krajina. Dál jsem si uvědomil, že lidé méně čtou a nahrazují to posloucháním, a taky že mnoha lidem chybí běžné lidské slovo.
Co bylo na vzniku podcastu nejtěžší?
Asi nic, situace dozrála.
Jaký největší přešlap vás při tvorbě podcastu nejvíc poučil?
Nebylo to při podcastu, ale jednou v televizi Nova, kde mě nechali půl hodiny vyprávět o klimatické změně a pak neomylně do vysílání vystřihli větu na asi 20 sekund, ve které byla věcná chyba.
Na co jste naopak nejvíc pyšní?
Nejvíc si ceníme toho, když jdeme po podcastu společně na oběd.
Máte epizodu, kterou byste novým posluchačům doporučili jako první?
Celý život jsem si nedělal reklamu – podle indického přísloví, že když jste medem, tak si vás včely najdou. Navíc nejsem schopen se na sebe dívat a hned to pouštím z hlavy, takže vlastně ani nevím, co jsme kde napovídali.
Kam chcete podcast posunout dál?
Potřeboval bych změnu formátu, ale nejde mi zhubnout.
Jaká rada vám při tvorbě podcastu nejvíc pomohla?
Hodně píšu a podcast je často o tom, co jsem si naformuloval během psaní. Tam mě snad nejvíc ovlivnila Orwellova esej On Politics and the English Language.
Jaké podcasty sami posloucháte?
Mám docela rád stanici Al Arabiya a je docela fajn zapátrat u podcasterů třeba z Kazachstánu či v této době z Ománu. Pákistánské podcasty vás posunou úplně automaticky k jinému pocitu světa.
Proč by si vás měl někdo pustit právě dnes?
To musí vědět ten dotyčný člověk, já mu přece nemohu radit.
Je něco, co byste rádi dodali a na co jsme se nezeptali?
Schází mi něco jako filozofie podcasterství – je to hrozně zajímavý fenomén a jsem zvědav, kam se posune. Myslím, že schází dobré podcasty pro malé děti a pro konzervativní seniory.
Více rozhovorů s podcastery najdete tady.
