Kdo stojí za podcasty, které si pouštíme cestou do práce, při běžných činnostech nebo když hledáme inspiraci. V rozhovorech s tvůrci české podcastové scény nahlížíme do jejich světa. Zajímá nás, jak přemýšlejí o zvuku, tématech i publiku. Co je žene dopředu, co je na tom baví a co jim dává zabrat. Tentokrát jsme nahlédli do zákulisí podcastu Soudní síň od Petra Šrajera.
„Soudní síň ukazuje, jak vypadal dnes tak populární true crime před sto lety,“ říká autor podcastu, který každý týden oživuje novinové soudničky plné mašíblů, darebáků a bizarních osudů.
V rozhovoru popisuje, proč někdy musí jednu větu nahrávat desetkrát, jakou roli v jeho práci hraje klikr pro psy a proč je pro něj návrat k historickým textům tak fascinující.
Jak byste popsal svůj podcast někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?
Soudní síň je true crime pro ty, kteří tomuto žánru úplně neholdují. Nestojí totiž na příbězích sériových vrahů, ale na řádově banálnějších (a humornějších) zločinech a přestupcích, jako jsou hospodské rvačky, krádeže nebo sňatkové podvody. Obsahem pořadu jsou totiž rakousko-uherské a prvorepublikové novinové soudničky, nezřídka od známých autorů jako byli Karel Poláček, Rudolf Těsnohlídek nebo Ignát Herrmann. Dovolím si tu zrecyklovat slogan, který používám už od počátku: Soudní síň ukazuje, jak vypadal dnes tak populární true crime před sto lety, jakou literární kvalitu mohou mít novinové texty a kolik za těch bájných starých dobrých časů běhalo po světě mašíblů, darebáků a sviní.
Podívejte se na náš výběr true crime podcastů.
Co vás přivedlo k myšlence založit podcast?
Faktorů bylo několik. Už nějaký čas se věnuji moderování, ale i načítání audioknih a chtěl jsem si zkusit nějaký projekt, kde bych byl svým vlastním pánem. Měl jsem zrovna své poláčkovské období a protože Karel Poláček byl přední autor soudniček, napadlo mě soustředit se právě na tento pozapomenutý žánr. V Soudní síni tedy zůstávám jednou nohou u audioknih, protože páteřní část pořadu tvoří tyto novinové texty, které svým podáním vracím do oběhu. Nejsem onen častý typ člověka-podcastera, který má na všechno názor a má potřebu dávat lidem rady do života, takže můj autorský vklad omezuji na dodávání kontextu k jednotlivým případům (a především na výběr textů).
Založení podcastu má ale také mnohem prozaičtější vysvětlení: potřeboval jsem si nějak obhájit investici do odhlučněné kukaně, ve které nahrávám.
Jak vznikl název a co pro vás znamená?
Název vznikl dvakrát. Pořad se nejprve jmenoval Soudničky, protože to je jeho hlavní náplň. Takto pojmenovaný podcast u nás už ale existoval, a tak došlo po první epizodě k přejmenování na Soudní síň. To je totiž dějiště všech případů, zároveň se tak jmenovala novinová rubrika, ve které soudničky vycházely a Soudní síň byl i název týdeníku, který před sto lety vycházel a ze kterého při přípravě pořadu čerpám. Bohužel je to tedy také název současného brakového televizního pořadu, se kterým toho tolik společného mít nechci, teď už je ale asi pozdě s tím opět hýbat.
Jakou roli hraje podcast ve vašem životě?
Podstatnou. Jsem poměrně roztěkaný člověk, takže skutečnost, že jsem už déle než rok a půl schopen přijít každou středu ráno s novou epizodou (které vždy předchází rešerše, tvorba scénáře, samotné nahrávání, střih, postprodukce a publikování) je pro mě samotného stále jen těžko uvěřitelná a považuji ji za dostatečný důkaz role podcastu v mém životě. A jak průběžně zjišťuji, Soudní síň už se stala i součástí životů řady dalších lidí. Řadě z nich pomáhá usínat, jiným zpříjemňuje chvíle v práci nebo v nemoci a některým geograficky vzdálenějším například zprostředkovává vztah s domovinou.
Jak se vaše tvorba od prvních epizod proměnila?
Nijak zvlášť. Přestože jsem do první epizody skočil bez dlouhého plánování a koncipování, držím se stále téhož mustru: každou středu dám dohromady zhruba pětici soudniček, které v novinách vyšly ve stejný den jako ona epizoda.
Co všechno obnáší příprava jedné epizody?
Už jsem to naznačil v jedné z předchozích otázek. Časově nejnáročnější je ta úplně první fáze, tedy rešerše. Procházení zdigitalizovaných i tištěných Lidových novin, Národních listů, Tribuny, Českého slova, Práva lidu, Soudní síně a dalších periodik a hledání zajímavých textů, které bych mohl pro pořad využít, bývá prakticky celodenní práce. Několik hodin potom zabere i tvorba scénáře, kdy se snažím z nalezeného vybrat soudničky, které spolu mohou v kontextu epizody nějak fungovat a ideálně k nim dohledat nějaké zajímavosti. Následuje načtení a hlavně střih. Ačkoliv se totiž snažím, aby výsledek působil přirozeně, kvůli nekonečným souvětím nebo nezvyklým výrazům musím některé pasáže opakovat desetkrát, než se trefím.
Kde berete inspiraci na témata a hosty?
Tato otázka se mě netýká, témata přicházejí sama se soudničkovým výlovem, tedy onou rešeršní částí přípravy pořadu. Hosty v podcastu také nevedu, nějaké nápady sice mám, ale musel bych vyřešit technické nástrahy.
Co je pro váš podcast typické, třeba opakující se otázka, rubrika nebo tón, kterým ho vedete?
Typický je pro mě úžas nad tím, jak málo jsme se za uplynulých cca sto let změnili.
Kde nahráváte a jakou techniku používáte?
Už před několika lety jsem si udělal nahrávací koutek, netakticky ale u okna do silnice, nad kterým navíc hnízdí ptáčci zpěváčci. Dlouho jsem se tedy pral s odhlučněním, až jsem si pořídil onu kukaň. Mikrofon mám RODE NT-USB, na zpracování audia používám Reaper.
Máte při nahrávání něco, co z něj dělá váš osobní rituál, nebo třeba nástroj, appku či technologii, bez které si to už neumíte představit?
Technologie, bez které si nahrávání nedokážu představit, je možná nečekaně klikr pro psy. Ten stisknu při každém přebreptu a při střihu potom hned vidím, kde jsem udělal chybu. Za tento tip jsem velice vděčen klukům z audioknižního vydavatelství Čti mi, od kterých jsem nasbíral vícero rad do narátorského života.
Co vás na podcastování baví nejvíc?
Když se ke mě dostane nějaký ohlas a já tak vidím, že to opravdu někdo poslouchá. Když narazím na soudničku, u které při pročítání vyprsknu smíchy. Když strávím hodinu pátráním a pak je z toho jedna věta. Když ve středu vyjde epizoda a já vím, že zase můžu pár dní věnovat jiným věcem. Když se s posluchači osobně potkám.
Ke které epizodě máte nejbližší vztah a proč?
Asi k bonusovém dílu Poslední soudnička Karla Poláčka. Té totiž předcházela nadstandardní příprava podařilo se mi prokousat k informacím, které doteď nebyly úplně známé. Jak už to tak bývá, dlouhou dobu patřil právě tento díl k těm nejméně poslouchaným.
Zažil jste díky podcastování něco, co by se jinak nestalo?
Mám asi poprvé pocit, že dělám něco, co dělá ostatním radost. A to je hodně příjemný pocit, musím říct.
Co byste poradil někomu, kdo chce začít s podcastem?
Vyderžaj pioner!
Jakou roli hraje podcast ve vašich financích? Přináší vám příjem, investujete do něj čas a prostředky – nebo něco mezi?
I pokud bychom se nebavili o čase, ale pouze o těch financích, jsem s podcastem v lehkém mínusu. Navzdory vžité představě pro mě Soudní síň není zlatý důl. Zaprvé co do posluchačské základny patřím spíše mezi malá píva a zadruhé se vyhýbám například rozdělení epizod na veřejné a zpoplatněné části, protože mi to vadí i jako posluchači jiných podcastů. Všechny díly dávám tedy k dispozici v plné délce. Na webu https://soudnisin.com/ mám potom QR kód, jehož prostřednictvím mě mohou posluchači podpořit. A kromě toho provozuji jednomužný antikvariát [Ve vazbě]((https://vevazbe.cz/), který jsem povýšil na generálního partnera podcastu a posluchači mě tedy mohou v tvorbě pořadu podpořit i tím, že si koupí něco na čtení, což v poslední době začíná fungovat.
Jaké další aktivity se kolem podcastu postupně objevily?
Stěžejní je pro mě opravdu samotný podcast a jeho zveřejněním pro mě aktivity do určité míry končí. Jsem si vědom toho, že pořadu by pomohla například větší prezence na sociálních sítích, ale přiznávám se, že to mi moc nejde a nebaví mě to. Raději pročítám staré noviny a hledám další soudničky, které bych mohl použít, než abych přemýšlel nad tím, co dám do reelska na Instagram.
Co byste si s podcastem přál zažít?
Mám připravenou knihu s tím nejlepším za první rok existence Soudní síně a přál bych si, aby se podařilo dofinišovat vydání a abych s ní mohl jezdit například po knihovnách a převádět tak Soudní síň ze sluchátek do živé podoby.
Jaké podcasty sám posloucháte?
Podstatnou část života jsem sice byl absolutní hudební fanatik a jsem vlastně vystudovaný hudební vědec. Podcasty ale postupem času k mé lehké nelibosti získaly navrch, protože při práci se většinou nedokážu na hudbu dostatečně soustředit. Poslouchám všemožné historické, zpravodajské, hudební a samozřejmě i true crimeové pořady, schválně jsem se na to teď díval a odebírám jich přes 300, jen minimum z nich ale poslouchám pravidelněji. Mnoho jich je všeobecně známých a má desítky tisíc posluchačů, několik by si ale zasloužilo zvětšit povědomí, a tak využiji tohoto rozhovoru k určité evangelizaci se třemi podcastovými tipy, jakkoliv asi nejsou úplně pro každého:
Radio Zeitung - jediný podcast, který si platím a nelituji toho. Rostislav Oboňa už za svůj bohatý internetový život rozjel a následně zrušil (a k mé neskonalé lítosti i smazal) několik různých projektů. Aktuálně už skoro dva roky natáčí Sladký život. Každý den v jeho rámci sedne na pár minut k mikrofonu a poví nám, co ten den zažil. Vzhledem k tomu, že obývá dům s dalšími sedmi členy rodiny, pravidelně jsou z toho historky jako z povídek Ivana Krause. Zároveň jsou i dny, kdy se nestane vůbec nic. I v tom ale cítím esenci života, opravdovou reality show bez pozlátek. Jen se mi poslední dobou stává, že vím o jeho rodině víc než o své.
Rudá žeň - veteráni české úpadkové literatury Štěpán Kopřiva a Jiří Pavlovský ve svém pořadu prezentují (především) autory drsné školy a noiru, přičemž ale pravidelně zabrousí i do úplně jiných sfér. Mají mezi sebou skvělou chemii a i když tématu jejich podcastu vlastně úplně neholduji, každý díl vyhlížím jako Vánoce. A žasnu nad tím, že na světě jsou lidé, kteří přečtou přes sto knih ročně a ještě si z nich i něco pamatují.
Večery s Agathou - Podobně jako Soudní síň spíše audioknižní pořad. Autorka s velmi sympatickým projevem v podstatě převypravuje kapitolu po kapitole děj knih Agathy Christie a dodává přitom množství kontextu. Nejsem úplně pravidelný posluchač, ale spíš záchvatový, jednou za čas si poslechnu třeba deset dílů za sebou.
No a protože v těchto tipech nebyl zastoupen true crime, tak to napravuji australským Casefile True Crime, který mě k žánru přivedl. Objevil jsem ho před osmi lety a od té doby nevynechal jediný díl. Důkladná rešerše, jeden vypravěč a stovky případů toho, čeho je člověk schopný.
Co doporučujete svým posluchačům? Třeba knihu, podcast, cokoliv vás zaujalo.
Doporučuji svým posluchačům jakoukoliv knihu v mém antikvariátu Ve vazbě.
Koho byste si přál pozvat? Ať už žijícího nebo ne…
Karel Poláček by byl skvělý host. Nebo autor se zkratkou D., na jehož texty narážím v Tribuně nebo Soudní síni. Alespoň bych s definitivní platností zjistil, kdo to byl.
Další rozhovory s tvůrci najdete tady.