Popis epizody
Zemřel islamista Júsuf al-Qaradáví. Proč o tom psát v době Putinovy války na Ukrajině a jak to spolu souvisí? V pondělí 26. září zemřel ve svých 96 letech kazatel Júsuf al-Qaradáví, známý z katarské televize Al-Jazeera. Je otázka, zda stojí za to mu pár řádků v dnešní době vůbec věnovat. Od začátku ruské invaze na Ukrajinu má svět jiné problémy, které se s dosavadními porážkami nejroztodivnějších barbarských tlup v chatrných ruských uniformách dokonce spíše stupňují. A přeci to jistý smysl má, a nejen ten, že mapování islamismu je jedna z věcí, které se na Cizím písečku věnujeme. Júsuf al-Qaradáví byl totiž asi nejvýznamnější postavou islamistické scény, která se v nedávné době dostala do konfliktu s Ruskem: Může nám posloužit jako úvod k úvaze, jak je nesmyslné nahlížet na muslimský svět optikou „Rusko vs. Západ“, případně „kremelská propaganda vs. západní liberální narativ“. Júsuf al-Qaradáví se narodil v roce 1926 v Egyptě v rodině zemědělce. Poté, co jeho otec zemřel, když byly chlapci dva roky, převzal jeho výchovu strýc. Ten považoval za ideální nutit chlapce učit se Korán, takže podle svých slov jej al-Qaradáví uměl v devíti letech celý nazpaměť. Na univerzitě al-Azhar v Káhře vystudoval islámská studia, arabštinu a arabskou literaturu. Setkal se zde i se zakladatelem Muslimského bratrstva Hassanem al-Banná a do bratrstva vstoupil. Byl třikrát vězněn a v roce 1961 emigroval do Kataru. Z jeho různých funkcí stojí za pozornost působení na univerzitě v Oxfordu. Při jeho islamistických názorech mu však postupně byl zakázán vstup do USA, Spojeného království a Francie, ale také např. do Spojených arabských emirátů. V Egyptě byl dokonce v nepřítomnosti odsouzen k smrti. Obrovský vliv získal díky svému pravidelnému pořadu v katarské televizi al-Jazeera. Jeho pořad podle odhadů sledovalo asi 60 milionů diváků a časopis Foreign Policy jej v roce 2008 umístil na třetí místo v žebříčku nejvlivnějších světových intelektuálů. Je označován za teologa, což má ovšem u islamistů trochu jiný význam. Islamističtí teologové se zpravidla zaměřují zejména na to, jak má správný muslim žít, co z jeho i naprosto běžných denních činů je v souladu s Koránem a co již ne. Jejich teologie má mnohem blíže k návodu na použití drtičky větví nežli k filosofii, včetně doporučení správného „pracovního“ oděvu. A právě různé praktické rady poskytoval al-Qaradáví svým divákům každou neděli na al-Jazeeře,. Těm zvídavějším také odpovídal na jejich dotazy. Mnohdy šlo o naprosto bizarní výklad s až dětinsky doslovným chápáním Koránu, který by asi žádný dospělý nemuslimský Evropan nedokázal brát vážně. Legendární je například jeho odpověď na dotaz, zda je přípustné založit banku mateřského mléka, když Korán zapovídá sňatky osob kojených touž ženou. Učenec svému divákovi, kterého nejistota v této věci trápila, odpověděl, že banku s mateřským mlékem možné založit je, neboť Korán hovoří pouze o mateřském prsu, nikoli jeho obsahu. Jeho názory však nebyly pouze bizarní, ale i zločinecké, jak je u Muslimského bratrstva vcelku běžné. Obhajoval zabíjení homosexuálů, právo šaría a právní podřazenost nemuslimů vůči muslimům, požadoval důrazně trestat odpadlictví a žádal Alláha o povraždění všech Izraelců. U žen, jejichž bití obhajoval, byl liberální snad jen v jedné otázce – žena podle něj nemusí žádat manžela o povolení, chce-li se odpálit v izraelské kavárně. Západním médiím samozřejmě říkal něco zcela jiného než arabskému publiku. Byl jednou z výrazných postav tzv. „Arabského jara“, ze kterého islamisté vyšli v mnoha dotčených muslimských zemích vítězně – ať už na bitevním poli, nebo ve volbách. A zde se dostáváme ke spojitosti s Ruskem. V konfliktu v Sýrii totiž al-Qaradáví stál samozřejmě na straně islamistů bojujících s diktátorem Asadem. Brutální ruská vojenská podpora režimu v Damašku pak al-Qaradávího pěkně nadzvedla a stal se asi nejvýznamnější muslimskou postavou, která Rusko kritizovala. Dokonce v roce 2012 prohlásil: „Arabové a islámský svět se musí postavit proti Rusku. Musíme vyhlásit bojkot Ruska. Rusko musíme považovat za nepřítele číslo jedna!" Považovat Rusko za většího nepřítele než Spojené státy (či obecně Západ) a Izrael je v muslimském světě hodně výjimečné. Putin má však člověka, který podobné problémy s ruskou reputací v muslimském světě umí výtečně žehlit – Ramzana Kadyrova. Jeho Čečensko, které v podstatě funguje jako samostatný chalífát, má v uších většiny muslimů velmi dobrý zvuk. A Kadyrov se dal hned do díla. Navštívil Spojené arabské emiráty a všude al-Qaradávího slova bagatelizoval, zatímco vychvaloval Putina za výstavbu nových mešit a za to, jak se všem muslimům vede v Rusku báječně. Zde se dostáváme k tomu, jak je nesmyslné dívat se na muslimský svět optikou optikou „Rusko vs. Západ“. Islamismus je zcela autonomní třetí síla. Propaganda kolaborantů s Kremlem dlouho slibovala, že Rusko nás před islamismem ochrání. O tom, jak to v praxi vypadá, vypráví těla oběti barbarství čečenských jednotek na Ukrajině. Ruský přístup k domácímu islámu je dvojaký – na jednu stranu toleruje čečenský chalífát a využívá ho ke své zahraniční politice, ať už vojenské či diplomatické, na stranu druhou je mírně paranoidní. Jak Putina znervózňuje vymírání etnických Rusů a růst populace neruských etnik, snaží se zasahovat i proti islámu. Muslimů přitom žije v Rusku asi 20 milionů, a to až 30 národností. Kreml zakazuje některou islámskou literaturu, někdy zcela zbytečně. Na konci letošního srpna k zakázaným knihám přibyla sbírka legend o Prorokovi nazývaná po svém autorovi Sahíhovi al-Buchárím, po Koránu patrně nejdůležitější zdroj islámského poznání. Proti zákazu protestoval i Kadyrov, jemuž se v minulosti u Putina podařilo některé zákazy nechat zase zrušit. Zákazu se samozřejmě chopili muslimové ukrajinští, kteří svým bratřím z ruské armády vzkázali, že bojují proti zemi, kde jsou muslimové svobodnější než v Rusku a mohou si knihu legend o Prorokovi klidně číst před prezidentským palácem, aniž by je za to stihl postih. Na to se čečenským, dagestánským a dalším muslimům, kterým je válka na Ukrajině prezentována jako džihád proti nevěřícím, dost těžko odpovídalo. Přístup Západu k islamismu má k dokonalosti rovněž daleko a podcenění nenásilných islamistů tu panuje zejména na levici. Různé islamistické organizace či unie mešit tu nejenom nejsou zakázány, ale zejména regionální politici s nimi spolupracují a pomáhají jim v budování infrastruktury výměnou za jejich hlasy. Některé dokonce státy či EU přímo financují. Na celostátní úrovni politiky má v této oblasti nejhorší pověst patrně vůdce francouzské levice Jean-Luc Mélenchon, který se o islamisty ve volbách opírá a pomáhá jim šířit jejich narativ o islamofobii. Připomíná tak šedivou myš, která chce získat čestné uznání za vykrmování kocoura. Júsuf al-Qaradáví je tedy mrtev. Muslimské bratrstvo však stěží bude mít problém vygenerovat za něj náhradu a šířit dále své poslání, bytostně cizí svobodnému světu.