Podcast Díra je fikční svět, který vás pohltí

Některé podcasty si pustíte do uší. A některé vás do sebe vtáhnou celé. Díra patří do té druhé kategorie. Fikční audioseriál, který si pohrává s českým jazykem, folklórem i černým humorem. A vytváří svět, kde se absurdno potkává s detektivkou a kde každá kazeta může otevřít další vrstvu příběhu.

Jeho autoři v rozhovoru prozrazují, jak se z původně „výplňové“ aktivity stal jejich hlavní tvůrčí projekt, proč je pro ně důležitá českost a jaké to je budovat vlastní fikční vesmír několik let. Pokud vás baví podcasty, které mají atmosféru, styl a jasnou autorskou stopu, tenhle rozhovor je přesně pro vás.

Jak byste popsali svůj podcast někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?

Díra je fikční podcast. Mohli bychom o ní mluvit jako o příběhovém podcastu, audioseriálu, audio dramatu nebo rozhlasové hře na pokračování. Audiostopu tvoří kompilace fiktivních záznamů z diktafonů, magnetofonů a telefonních rozhovorů.

Žánrově se pohybuje na pomezí mysteriózní komedie a fantasy detektivky. Občas zabrousíme i do hororu. Příběh sleduje dvojici soukromých detektivů, která vyšetřuje prapodivné případy v zapadlém městě plném podivností a nadpřirozených jevů.

Epizody jsou typické svou hrou se slovy a českým jazykem, absurdním humorem i odkazy na tuzemský folklór.

Co vás přivedlo k myšlence založit podcast?

Martin: Já jsem vyrostl na knížkách o Harry Potterovi a dodnes si ten příběh užívám i ve formě audioknih. Protože je ale znám nazpaměť, jednou za čas se mi omrzí. Na podzim 2018 jsem tak hledal alternativu, kterou bych mohl poslouchat, a zjistil jsem, že existuje něco, čemu se říká podcasty.

Pustil jsem se tehdy do fikčního podcastu Hello from the Magic Tavern a ten formát si zamiloval. Oba se Zaškem píšeme knížky, takže jsem mu navrhl, jestli nezkusíme vytvořit něco vlastního. Souhlasil. Než jsme se ale do audioseriálu pustili, rozhodli jsme se ten formát vyzkoušet a dva roky jsme natáčeli podcast Re:kadence, ve kterém jsme hejtili popkulturu. Ta naše podcastová tvorba měla být původně jen výplňovou činností v období, než nám vyjde naše knížka. Aby na nás čtenáři mezitím nezapomněli. Ve výsledku se to ale celé překlopilo a tím hlavním jsou pro nás teď audio příběhy.

Jak vznikl název a co pro vás znamená?

Chtěli jsme, aby se podcast jmenoval stejně jako město, ve kterém se příběh odehrává. Vyzkoušeli jsme Sovolety, Mrchožravy, Stínovrhy, Ječidla, Vejprasku, Polibčice, Lidojedy, Hadonošín a spoustu dalších, ale pořád to nebylo ono. Potřebovali jsme, aby název vyjadřoval místo, které je na okraji a každý na něj hned zapomene. Takové ty Kotěhůlky, lhotu. Zkrátka prdel světa, díru. A tak je to nakonec Díra, i se všemi těmi dvojsmysly.

Jakou roli hraje podcast ve vašem životě?

Martin: Jak už zaznělo, původně to měla být nenáročná okrajová aktivita, díky které na nás čtenáři nezapomenou. A časem to dospělo do bodu, kdy jsem se s identitou spisovatele rozloučil a začal o sobě přemýšlet jako o vypravěči, který využívá různá média – knihy, fikční podcasty, vyprávěcí hry na hrdiny. Přičemž ten podcast v mém životě hraje obrovskou roli. Podcast je tím, díky čemu jsme mezi čtenáři a posluchači známí. Neznají nás kvůli našim knížkám, ale kvůli Díře. A taky nám umožnil odejít z práce na plný úvazek a při polovičním úvazku se věnovat dalším kreativním aktivitám. Což je něco, co se spisovatelům podaří málokdy.

Jak se vaše tvorba od prvních epizod proměnila?

Zašek: Zlepšila se kvalita a počet herců. Začínali jsme vesměs jen sami dva, ale postupem času se přidávali jako herci naši kamarádi i posluchači samotní. Proměnou si prošla i Díra jako taková, během pěti let jsme budovali fikční svět a neustále ho prohlubovali. A změnily se i postavy, což je něco, co mě na příbězích baví – neustále příběh a jeho postavy někam posouvat.

Co všechno obnáší příprava jedné epizody?

Zašek: Začátkem týdne tři nebo čtyři dny psaní scénáře, v pátek rozeslání scénáře hercům, o víkendu naše vlastní nahrávání a pak od pondělka střih. Publikovali jsme každý druhý čtvrtek. Vždycky jsem věděl, co budu psát, protože sled epizod byl naplánovaný dopředu – snažili jsme se střídat odlehčené díly s hororovými, některé stály víc na dobrodružství, jiné byly spíš konverzačky. Ale vymyšlený byl jen koncept epizod, člověk musel vždycky sednout a ještě ho rozepsat v plnohodnotný scénář.

Kde berete inspiraci na témata a hosty?

Díra není rozhovorový podcast, hosty nemáme. A pokud jde o témata, se kterými v příběhu pracujeme… Zeptat se autora na to, kde bere inspiraci, je peklo. (smích) Odpověď totiž zní – všude. A taky nikde. Nebo v životě, ve filmech, knížkách, seriálech, počítačových a divadelních hrách, historii a vlastních zkušenostech. Nedá se na to jednoduše odpovědět.

Co je pro váš podcast typické, třeba opakující se otázka, rubrika nebo tón, kterým ho vedete?

Pro Díru je typická určitá “českost”. Je to hra s českým jazykem, s českými zvyky a s českou náturou, s tradicemi, folklórem a historií. S českým černým humorem. Vypozorovali jsme, že tohle je něco, čeho si posluchači na naší práci cení. Píšou nám to na sítích a baví se o tom s námi, když obrážíme festivaly, besedy a nejrůznější cony. Podle všeho jsou asi lidi přejedení anglofonních příběhů i angličtiny, těžko říct.

Pokud vás baví audioseriály a příběhové světy, podívejte se i na náš výběr podcastů plných fantazie.

Kde nahráváte a jakou techniku používáte?

Martin: Nahráváme doma v obýváku pod improvizovaným stanem vyrobeným z tyček k rajčatům a netkané textilie na jahody od Zaškovy mámy. Celá ta konstrukce drží pohromadě pomocí kolíčků na prádlo.

Zašek: Naše technika není nic extra. Máme externí zvukovku a dva mikrofony s pop-filtry. A to vesměs stačí. Důležité je nenahrávat ve velkých místnostech s holými stěnami. Jakmile se má kde odrážet zvuk, kvalita jde dolů.

Máte při nahrávání něco, co z něj dělá váš osobní rituál, nebo třeba nástroj, appku či technologii, bez které si to už neumíte představit?

Martin: Já si nahrávání nedokážu představit bez hektolitrů vody. Protože když při nahrávání měníme hlasy, abychom ztvárnili nejrůznější postavy, příšerně z toho škrábe a bolí v krku a záchvaty kašle nejsou ničím výjimečným. Přemýšlím, že vyzkouším Vincentku. Prý je skvělá na hlasivky. A v létě je to potom stolní větrák, který občas zapínáme, protože je v tom nahrávacím stanu neskutečné horko.

Zašek: Ne.

Co vás na podcastování baví nejvíc?

Martin: Pro mě je to jednoznačně kontakt s posluchači a okamžitá zpětná vazba. Když člověk píše knížku, žije si rok i déle ve vlastní hlavě a vlastním příběhu. A trvá další rok nebo i dva, než se příběh vůbec dostane ke čtenářům. A tou dobou už je autor dávno ponořený v něčem novém. Takže může nastat situace, kdy si čtenář užívá něco, co jste vymysleli před čtyřmi lety, už jste si to v hlavě odžili, část jste třeba i zapomněli a možná byste to dnes udělali trochu jinak. Taková ta satisfakce z dobře odvedené práce tak přichází za hrozně dlouhou dobu, jestli vůbec. U podcastů je to přesně naopak a je to hrozně fajn.

Zašek: Hrával jsem v divadelním souboru, dokonce jsem psal i scénáře pro divadelní hry, a přijde mi, že fikční podcasty k tomuhle mají docela blízko – člověk hraje, vymýšlí příběh a zároveň se kolem něj utváří komunita posluchačů. Je to něco mezi divadlem a literaturou a má to z obou světů to nejlepší.

Ke které epizodě máte nejbližší vztah a proč?

Martin: Pro mě je to rozhodně “Kazeta #44: V žáru teplé vášně”. Zaškovi se v ní totiž povedl majstrštyk v podobě dvou vlastních písniček. A taky v ní došlo k dramatické situaci v souvislosti se Saskií, mojí oblíbenou postavou. (Spoiler: Rozdvojila se, přičemž jedna polovina nakonec zastřelila tu druhou. Zemřela ale ta správná?)

Zašek: Asi „Kazeta #18: Odkud vane vítr“, u níž mi dodneška přijde, že má jedno z nejlepších rozuzlení. Také mám rád “Kazetu #57: Až na bezedno“, což je hezky sevřená a komorní hororovka o dvojici mužů, kteří klesají v batyskafu na dno dírského jezera.

Zažili jste díky podcastování něco, co by se jinak nestalo?

Na podzim 2025 jsme si v Plzni uspořádali Díracon, vlastní malý festival pro posluchače při příležitosti završení celého příběhu. Bylo moc fajn potkat se s posluchači naživo, umožnit jim, aby se potkali mezi sebou a taky dát spotlight našim kamarádům, kteří nám hrají některé z vedlejších postav. A bylo super vidět lidi v kostýmech postav, které doteď žily jenom v našich hlavách.

Co byste poradili někomu, kdo chce začít s podcastem?

Martin: Ať si pořídí externí zvukovou kartu. Nestojí to moc peněz a udělá to velkou parádu. Jestli se vyplatí do něčeho investovat, tak je to externí zvukovka. A taky ať se obrní trpělivostí. Chvíli trvá, než se podcast rozjede. Důležitá je konzistence. Ale co jsem tak vypozoroval, tak to v životě platí asi o všem.

Zašek: Hlavně žádné další rozhovorové podcasty… Tvořte něco originálního, díky.

Jakou roli hraje podcast ve vašich financích? Přináší vám příjem, investujete do něj čas a prostředky – nebo něco mezi?

Víc bychom samozřejmě vydělávali, kdybychom se podcastu nevěnovali a oba chodili normálně do práce, ale zejména v posledních dvou letech se to začalo maličko obracet – Díra nám umožnila pracovat jenom na zkrácený úvazek. Nemůžeme si sice moc vyskakovat, ale zároveň máme víc času věnovat se vymýšlení, psaní a natáčení dalších příběhů.

Jaké další aktivity se kolem podcastu postupně objevily?

Určitě musíme zmínit dvě ilustrované epizody, na kterých se podíleli i naši posluchači. Ty jsme promítali na CreepyConu a Animefestu a vidět Díru na plátně v kinosále byl úplně jiný zážitek, než ji poslouchat ze sluchátek. Momentálně taky pracujeme na počítačové hře a komiksu, připravujeme scénáře pro knižní vydání a na loňském Hlídconu jsme naživo hráli podle vlastních pravidel vytvořenou vyprávěcí hru ze světa Díry. Nesmíme zapomenout ani na několik dropů dírského merche a loňský Díracon.

Co byste si s podcastem přáli zažít?

Jedním naším velkým snem (a zároveň bolestí) je vidět Díru na televizních obrazovkách v podobě seriálu, ideálně animovaného. V loňském roce jsme dokonce vedli jednání s jednou velkou českou televizní společností, která ale bohužel naznala, že Díra je příliš niche na to, aby do ní mohli investovat peníze. Možná je to ale nakonec dobře. Nelíbilo se nám, že namísto opravdových animátorů a umělců si přáli seriál vyrobit s pomocí generativní umělé inteligence.

Jaké podcasty sami posloucháte?

Podcasty popravdě skoro neposloucháme – rozhovory a non-fiction nás nezajímají. A co se týče fikce, tak tu v Česku nikdo moc nedělá.

Co doporučujete svým posluchačům? Třeba knihu, podcast, cokoliv vás zaujalo.

Určitě se na nás nikdo nebude zlobit, když posluchačům doporučíme naše vlastní knihy, Kaziměsty a Hvězdopravce od Martina a Rozhněvané malé děti a Transmelancholii od Zaška. Bez těch knížek by totiž neexistovala ani Díra.

Koho byste si přáli pozvat? Ať už žijícího nebo ne…

My si hosty do podcastu nezveme, ale máme v Díře několik postav, které pracují v rádiu – Mojmíra Plamatého, Uriela Kopýtka a Mejlu Sladkého. A třeba takový Uriel by si jako správný pararacionalista do studia určitě hrozně rád pozval Iva A. Bendu, vůdce sekty Vesmírní lidé. To jsou ti s Aštarem Šeranem. I když to už teď vlastně nepůjde, vzhledem k tomu, že Uriela na konci příběhu unesli šedivci ze Zeta Reticuli…

Položená otázka od podcastu Herberk: Čím váš podcast zlepšuje život posluchačům?

Inspiruje je a dává jim pocit sounáležitosti. Kolem Díry vznikla úžasná komunita kreativních, inteligentních a zajímavých lidí. Komunita, která je otevřená a podporující.

V komunitě se zformovala spousta přátelství, kreativních projektů nebo i lásek. Na conech a besedách jsme se několikrát potkali s rodiči a jejich dospívajícími dětmi, kteří poslouchají Díru společně. A jeden pár posluchačů dokonce pojmenoval svoji novorozenou dceru podle jedné z našich postav – Saskie. Takže jim asi dává ten pocit, že někam patří.

Více rozhovorů s podcastery najdete tady.