Popis epizody
Žila přes dva roky za polárním kruhem a zpovídala místní. Ze Špicberků, nejseverněji položeného norského území, přivezla sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková stovky výpovědí ohledně globalizace i změny klimatu.Špicberky, norsky Svalbard: souostroví ležící v Arktidě na čtyřiasedmdesáté rovnoběžce. Právě tam vyrazila sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková v únoru 2019 zkoumat, jak se na lidech odráží otázky jako klimatická krize a globalizace.S rodinou se usadila v Longyearbyenu, největším městě ostrovů s asi dva a půl tisíci obyvateli. Přivedla ji k tomu nejen spolupráce s uznávaným norským odborníkem Thomasem Hyllandem Eriksenem, ale i profese jejího manžela, polárního ekologa.„Longyearbyen je velmi průtoková komunita, průměrně tam lidé stráví asi čtyři roky,“ vysvětluje v Checkpointu výzkumnice z Univerzity v Hradci Králové, jež spolupracuje i s těmi v Oslu a Groningenu.„Zejména turismus tam generuje pracovní místa, jež jsou zajímavá pro určitý typ lidí a nejsou tak atraktivní pro norské žadatele. Otevřené dveře imigraci městu prospěly, dostali se tam lidé z celého světa. Největší minoritou jsou Thajci, početná je tam i skupina lidí z Filipín. A samozřejmě ze skandinávských zemí,“ dodává.Ačkoliv by se dalo předpokládat, že život za polárním kruhem – v mnoha ohledech velmi specifický – bude přitahovat osoby s podobným nastavením, není tomu tak. Generalizace ohledně nátury místních obyvatel Sokolíčková odmítá: „Zobecnit se to nedá. Není to ani tak, že lidé, kteří na Špicberkách žijí, mají všichni rádi arktickou přírodu a prostředí je pro ně významným faktorem pro přistěhování.“Ilustruje to na rozhovorech se zástupci zmíněné thajské komunity. „Pro ně to naprosto není podstatné, nebo to naopak představuje nevýhodu. V tomto ohledu tam naopak často strádají – v Longyearbyenu nejsou stromy, je tam zima, nemají tam své jídlo, jejich kultura je tam zcela marginalizovaná. Jejich důvody, proč tam žít a setrvávat, jsou tedy úplně jiné a s arktickou přírodou vůbec nesouvisejí. V případě norské majority lze ale podobnost vysledovat. Takové osoby mají přírodu rády, rády se vystavují živlům a překračují své hranice,“ podotýká v Checkpointu sociální antropoložka.Jen v Longyearbyenu žijí lidé z nejméně padesáti zemí světa. Jde tedy o vysoce heterogenní společnost, již dílem vytvořily i tamní zákony – Špicberky byly donedávna migraci doširoka otevřené. Pevninská norská vláda ale v posledních letech vůči ní podle Sokolíčkové přitvrdila, komunitu chce zpětně ponorštit: „Norský kabinet by rád viděl Longyearbyen jako norské městečko a během mého terénního výzkumu tyto signály vysílal čím dál silněji. Obecně se dá říct, že vláda zpřísňuje pravidla, regulace a zákony. Úřady mají nejspíš pocit, že se dal příliš volný průchod těm těžko ukočírovatelným procesům, jako je globalizace. Lidé například nedávno protestovali vůči návrhům omezení volného pohybu po svalbardské krajině. Další návrh se týká i volebního práva, jež chce vláda odebírat těm, kteří nežili na norské pevnině nejméně tři roky. To se týká obrovské části toho nenorského obyvatelstva.“Uhlí? „Zavrženíhodná“ otázka pýchyŠpicberky jsou jakožto ostrovy ležící za polárním kruhem také jakýmsi lakmusovým papírkem klimatické změny. Projevuje se tam rychleji než v jižněji položených oblastech, což pro tamní obyvatele představuje nové výzvy – i v tom nejprostším slova smyslu, třeba že najednou potřebují plášť do deště místo péřovky.„Ubývají tam masy ledu, přibývají naopak dešťové srážky, mění se vzorce počasí. V místních vodách se také objevují nové druhy, kterým se lépe žije v teplejším prostředí. Taje ale i permafrost, což je výzvou pro stavebnictví. Ohrožuje to i pobřežní linku, kde leží plno kulturních památek, jimž nyní hrozí eroze. Při životě na Svalbardu se vám pak může stát, že musíte přesunout svou chatu několik desítek metrů dál od pobřeží nebo se vám dělají praskliny na domě,“ vyjmenovává Sokolíčková.Město Longyearbyen vzniklo kvůli těžbě černého uhlí. Do dvacátých let minulého století tam, stejně jako na zbytku Špicberků, úřadovali Američané, později se souostroví dostalo pod kontrolu Norů. Hornictví zde po celou dobu představovalo otázku cti – s čím dál hlasitější debatou o klimatické krizi však takový přístup naráží.„V roce 2023 se má zavřít poslední uhelný důl v Norsku, což bude v dějinách Longyearbyen milník. Když si to člověk spojí s pocitem pýchy horníků zaměstnaných v tomto průmyslu, snáz se pak chápe, proč jsou tito lidé na téma změny klimatu alergičtí,“ poznamenává odbornice.Velká část ze starousedlíků byla či je s uhelným průmyslem spjatá. „Je pro ně těžké přijmout, že něco, co desítky let prožívali jako významný úkol, najednou dostává nálepku toho, co je zavrženíhodné a co přispívá ke změně klimatu. Fosilní průmysl získává stigma něčeho černého a špinavého, což to uhlí nakonec skutečně je,“ shrnuje v Checkpointu Zdenka Sokolíčková s tím, že se v Longyearbyenu setkala s mnoha klimaskeptiky.S jakými archetypy místních se Zdenka Sokolíčková v Longyearbyenu setkala? Proč se chce na ostrovy vrátit? A jak se na Špicberkách žije? Poslechněte si celý rozhovor v aktuální epizodě podcastu!CheckpointO aktuálním světovém dění s Jolanou Humpálovou (@Jolana_H). Každý čtvrtek na Seznam Zprávách, ve Spotify i Apple Podcasts a dalších aplikacích a na Podcasty.cz.Archiv všech dílů Checkpointu najdete tady, ostatní podcasty Seznam Zpráv zde. Svoje tipy, postřehy, nápady i připomínky nám posílejte na audio@sz.cz.O Checkpointu na sociálních sítích pište s hashtagem #Checkpointsz.